Freddie Mercury na Zanzibaru: Mýty a fakta!

Když jsem v létě 2018 začal na Zanzibaru působit, jedna z prvních věcí, se kterou jsem se setkal, byl rodný dům Freddie Mercuryho. Skoro všichni průvodci svorně tvrdili, že přesně tohle je TO místo. Pak se ale objevili další, kteří říkali, že to tak není, že rodný dům je jinde, dokonce mi ho ukázali. Jenže pak se objevil někdo další a ten mě zavedl zase úplně jinam. Čemu tedy věřit? Jakožto bývalý novinář (v tu dobu mi novinařina neříkala pane pouhý měsíc) jsem začal pátrat po tom, kde je teda pravda. První a zásadní věc, co jsem zjistil, byla, že dům, kam všichni všichni průvodci chodí a svorně ho ukazují jako rodiště slavného zpěváka, SPRÁVNÝ NENÍ. 

Inu, příběh zkrátka prodává. I když skutečnost je jiná, ale ta s instantní turistikou příliš nekoresponduje. Při svých výletech (odkaz na ně najdete ZDE) sice klienty k domu v rámci cesty přes Stone Town zavedu, ale věnujeme mu pouze nezbytné minimum času, řeknu několik vět, jak to skutečně bylo a jdeme za něčím zajímavějším. 

Minulost i současné vnímání jednoho z největších hudebníků a muzikantů všech dob je tady na Zanzibaru mnohem komplikovanější a proto je potřeba vzít vás na malý historický exkurz. Od roku 1970, kdy se zhruba začala psát historie kapely Queen , je prakticky všechno známé. Co se ale dělo v předchozím čtvrtstoletí? 

Freddie, tehdy ještě jako Farrokh Bulsara se narodil 5. září 1946 mámě Jer a otci Bomi. Rodina se řadila k takzvaným Pársům, tedy komunitě vzdělaných Indů vyznávající zoroastrismus, kteří byli už v 10. století z náboženských důvodů vyhnáni z tehdejší Persie a převážně se usídlili v dnešní Indii, ale i v jiných částech světa, například právě na Zanzibaru. Matka Jer pracovala jako účetní u soudu a otec Bomi v House of Wonder (Dům zázraků) jako vyšší úředník. Když Farrokhovi táhlo na osm, rodiče ho poslali získat kvalitní vzdělání na internátní školu do Bombaje v Indii, kde jsou komunity Pársů nejpočetnější. Byli si totiž vědomi kvality vzdělávání na Zanzibaru. 

Když se po devíti letech vrátil na ostrov ze studií natrvalo, měl už jméno Freddie. Dali mu ho spolužáci v Indii. Při svých studiích v Bombaji v sobě ale našel velký hudební talent, který se po svém návratu v létě 1963 snažil na Zanzibaru nějak rozvíjet. Zdejší podmínky mu to stejně jako studium dovolovaly jen stěží. 

Revoluce 

Psal se leden 1964, Zanzibar už měl nezávislost na britské koruně, ale dostal se do plného područí ománského sultána. Ten byl na ostrově i za britské přítomnosti, ale skutečný vliv na dění měl minimální. Ten teď ale zákonitě zesílil. Místní obyvatelé se s nastalou situací nechtěli smířit a právě v lednu 1964 si vládu nad Zanzibarem prostřednictvím několik průbojných politiků uzurpovali pro sebe. Započala krvavá revoluce. Přestože si obrovské množství lidí do dneška váží toho, co Britové za dobu své přítomnosti vybudovali, byť měli ostrov jako protektorát, nemohli jim odpustit, že jim také nedali plnou nezávislost. Všechno, co mělo jakoukoliv souvislost s čímkoliv arabským nebo britským, či indickým, muselo pryč.

Stovky lidí skočily pod čepelemi mačet, větší množství bylo nuceno emigrovat, což byli převážně bohatí nebo jinak movití Arabové či Indové. A právě do druhé skupiny patřila rodina Bulsara, která tak před hrozícím nebezpečím odešla do Británie, kde měli nějaké příbuzenské nebo historické vazby. Dál už je historie veskrze známá, koneckonců i prostřednictvím filmu Bohemian Rhapsody z roku 2018. Freddie už se po emigraci až do své smrti na ostrov nikdy nevrátil. 

Existuje na Zanzibaru vůbec nějaký odkaz na Freddieho? 

Dnes už opět ano, nicméně dlouhé desítky let se nikdo ke slavnému rodákovi v podstatě neměl. Mohly za to především tři faktory. Ve stručnosti lze číst, že černou Afriku příliš nezajímá naše/západní hudba. Natož rocková. Mercuryho indické kořeny a pracovní zařazení jeho rodičů mu taky příliš nepomohly a v neposlední řadě mu nepohla ani jeho sexuální orientace. V našich končinách je homosexualita už brána jako běžná součást společnosti, avšak tehdy, koneckonců i dnes je v Tanzanii a na Zanzibnaru zvlášť stále postihována. Už to sice není jako kdysi, kdy za prokázanou homosexualitu hrozil i trest smrti nebo doživotí za mřížemi, ale pořád je to velké společenské tabu a mezi místními obyvateli je stále ilegální. Pokud s místními zabřednete diskuzi na toto téma, buď se budou potutelně usmívat a stydět se o tom mluvit, či takovou diskuze v zárodku raději hned utnou. Samozřejmě rozvojem internetu, vzděláním a globalizací se najdou tací, se kterými lze toto téma rozvádět relativně do hloubky, ale mnoho jich není. 

Když jsem se byl poptávat na Mercuryho odkaz na Zanzibaru v jediné zdejší hudební škole, nikdo mi v podstatě žádnou odpověď nedal. Skutečně se tedy potvrdilo pravidlo, že až na pár vyjímek, zejména z popové hudby, americko-evropská produkce tu příliš nefrčí. A skladby Queen? Ty zaslechnete vlastně jen v hotelových resortech nebo turistických restauracích. 

Milosrdná lež

Turista přijede na Zanzibar celý natěšený s vidinou, že uvidí rodný dům velké hudební ikony. Domluví si průvodce, který ho zavede k dalším postávajícím hloučkům jiných turistů vedle nevýrazného domu na jedné z hlavních ulic ve Stone Town. Nade dveřmi je napsáno „Freddie Mercury House“ a vedle toho „Tembo House Hotel“. První slovní spojení vypadá slibně, druhé označuje nezajímavý hotel, který se v domě dnes nachází. Před několika lety navíc jeden zdejší podnikatel hned v přízemí domu otevřel muzeum věnované Freddie Mercurymu. Ideálnější pozici zvolit nemohl. Vstupné je, tuším, 10 USD a uvnitř toho moc není. To ale turista zjistí, jakmile dovnitř vstoupí až po zaplacení vstupného. Byl jsem tam samozřejmě na průzkumu, ale nadšení se rozhodně nekonalo. Převládlo spíše zklamání. Trochu pastička na turistu, no :)

Každopádně to unisono ukazování místních i zahraničních průvodců, že „Tohle je rodný dům“, mi vážně nestačilo a chtěl jsem se dobrat informace, kde přesně stojí nebo aspoň skutečný rodný dům stál. Něco jako infocentrum, kde bych svoji investigativní misi začal, neexistuje. Je tedy nezbytně nutné začít u starších místních. Dělám si rešerši, jeden mě odkazuje na jiného a tak dále. Postupně takto docházím k člověku, který vypadá ze všech předchozích nejdůvěryhodněji a různými otázkami si jeho relevanci testuji. Navíc ani nechce žádný bakšiš, což jsem očekával, neboť bílý (mzungu) je prostě chodící peněženka. To jeho kredit taky trochu zvedlo. 

Ukázal mi místo, kde před revolucí žily dobře situované indické rodiny, což by mohlo být vodítko. Po další diskuzi mě vede k osobě, která zná jednu zdejší rodinu, jež onu revoluci na Zanzibaru přečkala a díky loajalitě k nově nastolenému režimu žije dodneška. Jdu si tam domluvit schůzku. Otevírá mi velmi starý pán - Ind, který umí velmi dobře anglicky. Angličtinu mu chválím. Prý je to pozůstatek z dob, kdy se angličtinu učil ve škole za dob britské přítomnosti. Ihned k němu přichází jeho dcera. Paní se jmenuje Diana Durekhanawalla. S omluvou ale důrazně odmítá, abych si naše povídání nahrál na diktafon. Po nedlouhém rozhovoru, ve kterém jsem si zrekapituloval všechno, co jsem si již dříve zjistil z veřejně přístupných zdrojů, mě paní i s pánem vedou ven s tím, že mi ukáží skutečné místo, kde stával dům, ve kterém se reálně Farrokh Bulsara, narodil. 

Jdeme jen kousek, ostatně ve Stone Town nic není daleko. Oba mi ukazují místo, kde dneska stojí naprosto fádní dům s tím, že právě tady kdysi stával dům jiný, ve kterém se v září 1946 Farrokh narodil. V roce 2002 byl už v natolik špatném stavu, že se částečně sesunul. Ten současný stojí na jeho základech a nemůže být nudnější. 

Proč tedy všichni svorně chodíme tam kam chodíme? :)

Ty aspekty jsou dva. Místo, kde stával skutečný rodný dům je mimo klasickou turistickou trasu a místní vás prostě raději zavedou tam, kde mají poblíž něco dalšího a hlavně stojí v dost blbé zatáčce, kde projíždí velké množství aut a není tam žádné místo pro skupiny turistů. Ten dům, kam všichni chodí tak úplně falešný taky není. Jde o místo, které sice není rodné, ale Farrokh zde prokazatelně většinu svého života na ostrově žil. Celá rodina se sem totiž rok po jeho narození, tedy v roce 1947, přestěhovala a bydlela zde až do své emigrace. 

Vždycky říkám, že Zanzibar by ze svého rodáka mohl extrémně profitovat. Stačí se podívat na švýcarské město Montreaux, kde stojí jeho socha. A proč? Protože tam Queen nahráli nějaký to album. Myslím, že rodné město by mohlo vytěžit mnohem víc. Takové letiště „Freddie Mercury International Airport“ by vypadalo skvěle, stejně jako dobře umístěna socha nebo nějaká větší ulice pojmenovaná například „Mercury Boulevard“ by byla stejně tak vynikající a cedule, která by jí označovala, by byla turistických magnetem, ale nic z toho v dohledné době na ostrově určitě nebude. Důvody máme výše. Jak se hezky anglicky říká: „It is what it is“. 

Nedaleko domu, kam všichni chodí, existuje ještě jedno místo. Jde o restauraci necházející se nedaleko přístavu pojmenovaná příznačně - Mercurys Bar. Pokud máte čas - hooodně času, klidně sem vyražte, avšak nečeká vás nic, co by vás ohromilo. Velmi fádní restaurace, kde všechno trvá nekonečně dlouho a na jídle si taky příliš nepochutnáte. Navíc je kolem obrovský provoz aut a ruch z přístavu. Nemít tohle jméno, nestála by tato restaurace vůbec za zmínku. Dle slov manažera podniku, jeden z plakátů, který zde visí, údajně dovezl sám Brian May. Ale čemu zde věřit, že? :)

No a když jsme u té víry, teď už víte, že až vyrazíte na výlet s jakýkoliv průvodcem nebo průvodkyní, která vám bude s vážným výrazem tvrdit, že „Tohle je rodný dům“, můžete se potutelně usmívat, přikyvovat a říkat si: „Jasně, jasně, jen mě ještě chvíli houpej,“ , protože budete vědět, že pravda je jinde. 

Článek vychází z mého původního textu, který jsem publikoval v hudebním časopise Rock and All v listopadu 2018. Bere si z něj cca třetinu, zbylé dvě třetiny jsou zcela nové.

Fotografie a ilustrace použité v článku jsou z volně přístupných zdrojů z volných licencí.