Průvodce zvířaty na safari v Tanzánii

Zanzibar a safari na africké pevnině je naprosto logické a perfektně fungující spojení. Objektivně platí, že pro našince nikdy nebylo safari dosažitelnější, ať už logisticky či geograficky a zejména finančně. Už dávno totiž neplatí úzus, že safari je pro horních deset a my, střední třída, na to nikdy mít nebudeme. 

Vzhledem k poloze Zanzibaru a jeho provázanosti s pevninskou Tanzánií je safari v podstatě za rohem. Není potřeba žádné očkování, ani žádná další nebo nová víza, protože se pohybujete v rámci jedné země/federace.

Zkrátka sednete na letadlo, které je součástí připravené kompletní cesty a za několik momentů jste mezi velkými africkými zvířaty. A právě o nich bude dnešní článek.

Pokud váháte, jaké safari vybrat, doporučuji si projít článek ZDE, který vás možnostmi provede a pomůže si vytvořit představu, jak to zhruba chodí. 

Všeobecně platí, že safari je z nějakých 96% hlavně vizuální a vjemový zážitek, to co vidíte, slyšíte nebo cítíte a informace o zvířatech jsou víceméně doplňkové, avšak právě načerpání vědomostí nejen z tohoto článku si těch několik málo chybějících procent doplníte pěkně do stovky.

Budu se snažit popsat každé významnější a běžně se vyskytující zvíře, které na safari můžete potkat, nechť víte, s čím máte tu čest. Průvodci na safari základní fakta o zvířatech vždycky řeknou, ale občas neřeknou úplně všechno důležité a často nezmíní třeba některou zajímavost.

Zejména po přečtení toho článku a třeba jeho vytisknutí nebo zkopírování, budete připraveni až na safari vyrazíte a užijete si ho ještě více, protože už se na slona nebudete dívat na obrovskou a majestátní hmotu masa a tuku kráčející krajinou, ale budete o něm i něco vědět.

SLON SAVANOVÝ

Slon savanový je na rozdíl od slona pralesního přizpůsoben k životu na otevřených savanách. Jeho velikost mu tak dává konkurenční výhodu oproti ostatním býložravcům a právě robustnější tělo umožňuje mít větší objem střev ke trávení i málo výživné potravy. Sloni žijí v rodinných skupinách vedených starší samicí. Ta je nositelkou zkušeností a znalostí důležitých pro přežití celého stáda, například kde a jak najít vodu v období sucha, nebo kudy vede migrační trasa za potravou.

Mláďata se rodí samicím po dvou letech březosti a až do dospělosti (cca 11-13 let) o ně pečují všechny samice ve stádě. Dospělí samci ze stáda odcházejí a kromě období páření žijí samotářsky.

Sloni z Afriky ale nezadržitelně mizí. Zatímco roce 1979 v Africe žilo asi 1 300 000 slonů, k roku 2018 je to sotva 500 000. Na vině je hlavně pytláctví pro slonovinu, ale také ztráta přirozeného životního prostoru. Někteří jedinci se dožívají i vysoko nad 60 let. V kohoutku má slon satanovy přes 4 metry a celková váha je mezi 3-6 tunami. 

BUVOL KAFERSKÝ

Buvol kaferský patří mezi přežvýkavce (turovité). Váha buvolů kaferských se pohybuje mezi 500–900 kg. Samice jsou drobnější. Rekordním jedincem byl samec vážící přes 1 000 kg. Srst buvolů je černá nebo tmavě hnědá, mláďata jsou zbarvené do zrzava. 

Obě pohlaví mají zahnuté rohy, které se na čele stýkají a tvoří tak kostěný štít, který neprostřelí ani kulka z pušky. Buvoli žijí v bažinatých a záplavových oblastech, na pláních i v lesích. I když jinak nejsou příliš nároční na prostředí (žijí až do výšky 4 000 m n. m.), potřebují denně přístup k vodě. Rádi se chladí válením v bahně nebo ve vodě, za horka (přes den) odpočívají ve vysoké trávě. Jsou to silná a rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h.

Velikost stáda se během roku mění, pohromadě bývá 20–30 zvířat (někdy však i 2 000 jedinců). Základ tvoří příbuzné samice a jejich mláďata. K nim se v období dešťů připojuje dominantní samec, aby se pářil a chránil mláďata. Během období sucha se tvoří mládenecké skupiny, ve kterých hierarchické postavení závisí na síle a velikosti jedince. Staří samci se do stád už nevrací a žijí samostatně.

Právě tito “vyvrhelové” ze stáda jsou po právu považováni za nejagresivnější. Nejsou totiž chráněni stádem, ví tedy, že jsou potenciálním terčem predátorů, zejména lvů/lvic a proto se chovají naprosto nevyzpytatelně. Buvol je tak jedním nejnebezpečnějších zvířat velké africké fauny. Snadno na ně narazíte v parcích jako Saadani, Ngorongoro, Tarangire, Manyara a samozřejmě Serengeti.

LEV KAPSKÝ

Lev je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. U lvů se projevuje výrazný pohlavní dimorfismus. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží 150–250 kg, samice 90–165 kg. V divočině se lvi dožívají 10–14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dříve se lvi vyskytovali v celé Africe, ve velké části Asie, v Evropě (proč má Česko lva ve znaku ZDE) a dokonce i v Americe, dnes se vyskytují pouze v Africe a v nevelké části Indie.

Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. Jejich nejčastější kořistí jsou velcí savci, především kopytníci. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí lva jako zranitelný druh.

V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. V roce 2015 byla africká lví populace odhadována na cca 23 000 kusů žijících v divočině (jde sice o nejmenší možný počet, nicméně pravděpodobnější odhad-maximální počet je 39 000). V 90. letech 20. století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snižování jejich stavů. 

LEVHART SKVRNITÝ

Levhart (leopard, pardál) patří mezi kočkovité šelmy, má poměrně krátké nohy a dlouhé tělo. Je menší než tygr, lev i jaguár. Samci jsou o 30 % větší než samice. Levhart je velmi přizpůsobivý prostředí, vyskytuje se od deštných pralesů po pouštní oblasti, je nenáročný na potravu. Umí běhat rychlostí až 58 km/h, dobře plave, do dálky skočí 6 m a do výšky 3 m. 

Většinu dne levharti tráví na stromech, kde odpočívají, ukrývají se, odnáší si do větví kořist a často na stromech loví a číhají na kořist. Nejvíce aktivní jsou v noci. Jsou poměrně plaší, a tak není snadné je potkat. Patří do velké pětky. 

Živí se vším od chrobákovitých brouků po antilopy, velmi oblíbenou potravou jsou taky opice. Dále žerou kopytníky, hlodavce, plazy, obojživelníky, hmyz, ptáky, ryby i drobné šelmy, ale také domácí psy. Konkurují si v boji o potravu s dalšími velkými predátory (lvy, hyenami a psy hyenovitými).

GEPARD ŠTÍHLÝ

Štíhlé tělo geparda, pružná páteř, dlouhý ocas, dlouhé nohy a nezatažitelné drápy dělají z geparda velmi úzce specializovaného predátora. Ke své kořisti se snaží nepozorovaně připlížit na co nejmenší vzdálenost a potom vyrazí ke sprintu. Z 0 na 100 km/h dokáže zrychlit ve třech sekundách a rychlost si udrží asi 20 vteřin (400-500 m).

V případě že v tomto čase kořist nedostihne, lov vzdává a sbírá síly na další. V plném běhu se pohybuje dlouhými, 6 - 7metrovými skoky. O kořist bývá často oloupen mohutnějšími lvy či hyenami, s nimiž nesoupeří, jelikož by mohl být zraněn, což by pro následné shánění potravy bylo fatální.

Světová populace gepardů se odhaduje na 7000 jedinců, kteří jsou si mezi sebou příliš blízce příbuzní a mají problémy s dalším rozmnožováním. Proto je také do budoucna potenciálně důležitý jejich chov v certifikovaných zoologických zahradách, kde se klade důraz na udržení co největší genetické variability v populaci. 

ŠAKAL ČABRAKOVÝ

Šakali jsou středně velké psovité šelmy, které svým vzhledem připomínají lišky. Jsou to velmi přizpůsobivá zvířata, nenáročná jak na potravu, tak i na prostředí, ve kterém žijí. Preferují vlhčí prostředí, mohou žít i v oblastech s velkým nedostatkem vody, např. i na ostrovech, kde sladká voda vůbec není.

Šakali jsou plachá zvířata, která loví převážně v noci a během dne odpočívají v norách, opuštěných termitištích nebo v křoví. Hlavní nebezpečí pro dospělce představují levharti.

Jelikož jsou šakali nenároční všežravci, složení jejich jídelníčku závisí na roční době a oblasti. Živí se bezobratlými, hmyzem, plazy, ptáky, drobnými savci, mršinami, ovocem, bobulemi a odpadky.

Potravu hledají většinou sami, kdy běhají, poslouchají a větří, a jakmile spatří kořist, rychle přiběhnou a chytí ji. Někdy ale při lovu spolupracují, např. když hledají ve vysoké trávě ukrytá gazelí mláďata. U mršin se často šakali shlukují a drží v šachu supy, na které štěkají a útočí, když se moc přiblíží. Můžeme je často vidět žrát potravu společně s psy hyenovitými a hyenami, které je někdy při hledání gazelích mláďat sledují.

SERVAL STEPNÍ

Malá kočkovitá šelma zbarvením nápadně podobná gepardovi, ale bližší spíše karakalovi. Jako téměř všechny kočkovité šelmy žije samotářsky. Aktivní jsou dle prostředí, přítomnosti predátorů a kořisti ve dne i v noci. Latinské jméno Leptailurus pochází z řečtiny a znamená „úžasně mrštný“.

Na krátké vzdálenosti dokáže vyvinout rychlost až 70 km/h a kořisti se zmocňuje až čtyřmetrovými skoky do dálky. Díky tomu, podobně jako karakal, může ulovit i ptáka v letu. V mělkých vodách občas i chytá ryby. Po třech měsících březosti samice rodí 1-4 slepých mláďat, které ukryje ve vysoké trávě, nebo opuštěné noře po jiném zvířeti. Mláďata jsou schopna samostatného lovu po půl roce a osamostatňují se po roce.

HYENA SKVRNITÁ

Robustní šelma s delšíma předníma nohama než zadníma. Srst je tmavá s černými skvrnami a oproti ostatním hyenám se liší málo vyvinutou hřívou na hřbetě. Hyena skvrnitá se díky své přizpůsobivosti stala nejrozšířenější velkou šelmou subsaharské Afriky. Naprostou většinu jejich potravy tvoří maso, které si samy loví. Menší podíl potom mršiny, které dokáží dokonale zužitkovat.

Žijí v rodinných klanech vedených dominantní samicí. Samice bývají větší a agresivnější, než samci. Loví většinou v noci a dny tráví v norách po hrabáčích, skalních převisech, nebo jiných úkrytech.

Hyeny jsou pečující matky, označení hyení matka zřejmě vychází z toho, že v případě nedostatku potravy pro všechna mláďata jsou slabší jedinci buď sourozenci nebo rodiči usmrceni, aby ti zbylí měli větší šanci na pežití. Hmotnost jedince je mezi 40 - 85 kg. Dožívají se 25ti let. 

PES HYENOVÝ

Pes hyenový žije ve smečkách tvořených 20-60 jedinci. Rozmnožuje se pouze jedendominantní pár a ostatní členové smečky jim pomáhají vychovávat potomky (5 - 10 štěňat v jednom vrhu). Díky vyspělé spolupráci při lovu dokáží ulovit kopytníky do velikosti dospělé zebry. Členové smečky se poté krmí dle přísné hierarchie, mláďata jsou krmena přednostně a zpočátku jim je potrava vyvrhována. Ke komunikaci uvnitř smečky slouží silné tělesné pachy a bohaté spektrum zvuků.

Pes hyenový vyvine rychlost až 65 km/hod.

Psi hyenoví mají rozsáhlá lovecká teritoria a smečka putuje za kořistí řadu kilometrů. To je jednou z příčin jejich ohrožení a neustávajícího úbytku v důsledku vzrůstajícího tlaku lidské populace, se kterou se o lovecká teritoria musí dělit. V Tanzánii je asi největší šance na jejich spatření v národním parku Selous.

NOSOROŽEC DVOUROHÝ

Výjimečný lichokopytník výškou srovnatelný s buvolem, ale dvakrát těžší. Má velmi slabý zrak a spoléhá se na svůj čich a sluch. Nosorožec dvourohý je ze dvou druhů afrických nosorožců ten menší. Na rozdíl od většího nosorožce tuponosého, který se živí spásáním, je nosorožec dvourohý tzv. okusovač. Horní ret má protažený a zašpičatělý, což mu pomáhá snáz uchopovat větve a listy stromů a keřů, kterými se živí.

Samice se pohybují buď samy s mláďaty, nebo v menších skupinkách, samci jsou samotářští. Samice mládě vychovává zhruba tři roky a jsou zaznamenány případy, kdy v jeho obraně usmrtila lva. Nosorožci dvourozí jsou obecně popudlivější, než nosorožci tuponosí.

Kdysi jeden z nejúspěšnějších býložravců rozšířený po celé Africe byl postupně vytlačován rozrůstající se lidskou populací. V roce 1970 žilo ještě v Africe 65 000 nosorožců černých. V důsledku nekontrolovaného lovu a zejména pytláctví však jejich stavy poklesly až na 2 300 jedinců v roce 1993. Stejně jako nosorožec bílý a asijské druhy nosorožců je loven pytláky pro své rohy kvůli víře v jejich ozdravné účinky a společenskému statutu, který držení rohu představuje.

Po řadě ochranářských opatření se jejich počet ve volné přírodě vyšplhal na více než pět tisíc. Počet nosorožců dvourohých východního poddruhu je ale stále odhadován na pouhých 800 jedinců. Hmotnost nosorožce se pohybuje mezi 700 - 1600 kg. Dožívá se i přes 40 let. V rámci Tanzánie jsou k vidění zejména v parku Ngorongoro, případně Mkomazi na severovýchodě země, kde jsou však drženi v zajetí, byť jejich životní prostor je velmi velkorysý. 

HROCH OBOUŽIVELNÝ

Na vodu vázaný obr, který našlapuje na čtyři prsty propojené krátkou plovací blánou. Hroši obojživelní jsou rozšířeni podél téměř všech větších toků Afriky. Přes den většinou ve skupinách odpočívají v mělké vodě a v noci vyráží na mělčinu za pastvou. Jeho nozdry, oči i uši jsou posazené vysoko na hlavě, takže může být téměř úplně ponořen a přesto může dýchat a vnímat co se děje nad hladinou.

Nozdry a uši mají záklopky, které při potápění uzavře. Pod vodou na jeden nádech vydrží až deset minut. Samice rodí a kojí mláďata pod vodou. Špičáky samic i samců v dolní čelisti vyrůstají v dlouhé kly, které používají k vzájemným přím o místo ve vodě, nebo na obranu proti jiným druhům zvířat.

Hroch je pro člověka i jiná zvířata nebezpečný pokud se dostanou mezi něj a vodní úkryt, nebo když naruší jeho prostor ve vodě. Živí se rostlinou potravou - vodní i suchozemskou. Ve volné přírodě se dožívá zhruba 40 let. Hmotnost jedince osciluje v rozmezí 1500 - 3000 kg. 

ŽIRAFA MASAJSKÁ

Druh žirafy, která je nejvíce rozšířena ve střední a jižní Keni a v celé Tanzanii. Má dlouhý krk, který má ale 7 obratlů stejně jako náš. Oběma pohlavím na hlavě vyrůstají růžky a jejich počet se liší i podle poddruhu žirafy. Růžky jsou součástí lebky a žirafy je neshazují.

Srst je krátká a jejím charakteristickým znakem jsou velké vzorce tvořící kresbu, kterou má každý poddruh i jedinec jinou. Živí se rostlinnou potravou. Okusuje větvičky a listí nejčastěji na akáciích, které omotává svým fialovým až 40 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou odolné proti trnům akácií.

Samci v době páření bojují o samice. Souboj je velmi zajímavý. Samci se prvně pokusí jeden druhého zastrašit. Stojí proti sobě nebo kolem sebe obcházejí v kruzích a měří tak sílu protivníka. Pokud ani jeden neustoupí postaví se k sobě bokem a zkříží krky do písmene X a zkouší se navzájem přetlačovat a když ani toto nevede k vítězství jednoho ze samců začne opravdový boj.

ZEBRA STEPNÍ

Zebry patří mezi lichokopytníky, jejich končetina prodělala vývoj, během kterého se zachoval jen třetí prst, který je silný a opatřený kopytem. Žijí většinou na savanách a travinatých pláních. Živí se různými druhy trav, takže jsou závislé na množství dešťových srážek, proto podnikají migrace za potravou v délce až 1 100 km. Drží se poblíž (25–30 km) vodního zdroje.

Každý jedinec má originální vzor pruhování, které směřuje od zadních nohou do středu těla. Pruhy jsou široké. Některé poddruhy zeber mají navíc hnědé proužky mezi černými. Předpokládá se, že pruhování slouží k vzájemnému rozeznávání jednotlivců a pomáhá v regulaci tělesné teploty.

Střídání kontrastních barev, které rozostřuje obrys těla, také mate predátory. Hustota a výraznost pruhování možná také souvisí s výskytem mouchy tse-tse (nejvíc much se vyskytuje v oblastech, kde je pruhování nejvýraznější).

Domorodci také chrání svůj dobytek před mouchami tak, že ho natírají na pruhovano. Kůže pod srstí je černá.

PAKŮŇ ŽÍHANÝ BÍLY

Charakteristickým znakem tohoto poddruhu antilopy je bílá hříva pod krkem. Rohy mají samci i samice. V období dešťů se pohybují v menších skupinkách, které se na období sucha sdružují do migrujících agregací. Společně se zebrami stepními spásají rozlehlé pláně východní Afriky v oblasti Tanzánie a Keni. Protože potřebují pít každý den, obvykle se nezdržují dál než 15 km od zdroje vody, za pastvou ale mohou za den urazit až 50 km.

Samice ve stádu mají synchronizovanou březost, nejvíce mláďat se rodí během pouhých tří týdnů těsně před začátkem období dešťů. Nově narozené mládě se staví na nohy průměrně osm minut po porodu. Pakůň je například nejdůležitějším obyvatelem celého Serengeti, protože jde v podstatě o jeden velký pohybující se “bufet” pro všechny predátory a další zvířata, která se táhnou s těmito tisícihlavými stády. Navíc svými kopyty kypří zem a napomáhají tak regeneraci vegetace.

IMPALA

Impaly jsou středně velké antilopy, patří mezi sudokopytníky do čeledi turovitých. Samci jsou větší a mají černé vroubkované rohy, které dosahují délky až 90 cm. Zbarvením se pohlaví neliší. Impaly mají velké uši, které umí natáčet do všech stran.

Na vyrušení reagují rychlým útěkem, při kterém vyskakují. Skoky mohou být dlouhé 10 metrů a vysoké až 3 metry. Důvodů, proč tak vysoko vyskakují, může být několik: při skoku se rozhlíží, aby nevběhli ukrytému predátorovi do cesty, a dávají mu tím najevo, že jsou v plné síle a chytit je nebude jednoduché. Mohou tak také varovat ostatní, že byl lovec spatřen. Při útěku dosahují rychlosti až 90 km/h. Tehdy uvolňují pach ze žláz na zadních nohou, který jim pomáhá držet se ve skupině.

Impaly jsou většinou aktivní ve dne, po rozbřesku a před setměním. Hlavní hrozbu pro ně představují levharti, gepardi, lvi, psi hyenovití, krokodýli nebo krajty. Dožívají se 12–15 let. 

VODUŠKA VELKÁ

Vodušky patří mezi sudokopytníky, do čeledi turovití. Dosahují váhy 160–240 kg, takže patří mezi jedny z nejtěžších antilop. Obývají savany, oblasti porostlé nízkou vegetací a keři poblíž vody. Jsou výborní plavci, ale netráví ve vodě moc času, spíše ji využívají jako útočiště před svými predátory (hlavně lvy a levharty). Potní žlázy těchto antilop produkují sekret, kterým impregnují srst proti vodě.

Sekret dost zapáchá, je cítit na velkou vzdálenost a i jejich maso je jím cítit. Částečně i to odpuzuje predátory. Rohy mají pouze samci, jsou vrubované a dlouhé až 1 m. Vodušky se stávají kořistí lvů, levhartů, hyen a psů hyenovitých. Samice žijí samotářsky nebo v rozvolněných stádech, která mají do 30 jedinců. Mladí samci tvoří mládenecké skupiny, starší samci obsazují teritoria o velikosti 0,6–2,5 km2, která si hájí. Pouze 5–10 % dospělých samců je ve stejnou chvíli teritoriálních.

Samice se pohybují na území o rozloze 2–6 km2, které se překrývá s několika samčími teritorii. Vodušky se moc nepohybují, za den se pohnou v průměru o 800 metrů.

GAZELA THOMSONOVA

Antilopa, která dokáže na otevřených pláních konkurovat ostatním spásačům svou přizpůsobivostí. Když už je potrava pro většinu ostatních kopytníků v období sucha nedostupná a musí migrovat, gazely Thomsonovy zůstávají v počtech tisíců kusů na pláních Serengeti. Jejich sociální uskupení je velmi volné a naleznete tedy jak samce samotáře, tak skupiny samců, dvojice samic, nebo smíšené skupiny.

Jako u všech gazel mají rohy samci i samice. Rohy samců gazely Thomsonovy jsou ale výrazně delší. Dokáže vyvinout rychlost až 80 km/h, což je jejich hlavní obranou proti širokému spektru predátorů včetně lvů, levhartů, hyen, psů hyenových, gepardů či dokonce paviánů. Žije na otevřených pláních Keni a Tanzánie. V Tanzanii převážně v Serenegeti a Ngorongoro. Hmotnost jedince je v rozmezí 15-35 kg, dožívá se, nestane-li se něčí potravou, v průměru 12 let. 

DIKDIK KIRKŮV

Dikdik Kirkův je jednou z nejmenších antilop. Čenich mají prodloužený v jakýsi krátký chobot. Sliznice čenichu je silně protkána cévami a krev se zde v horkých dnech proudícím vzduchem ochlazuje, tím se zvíře brání přehřátí. Krátké špičaté rohy má jen samec. Žijí ve stálých párech, často i s odrostlým mládětem z předchozího vrhu. Teritorium si značí močí a trusem, samci navíc i pomocí sekretů ze žláz u očí. Jsou to plachá zvířata, která vyhledávají stanoviště s hustým porostem keřů, ve kterých se mohou v případě nebezpečí schovat. 

Na safari jej uvidíte velmi vzácně, avšak místo, kde je ke spatření docela běžně se nachází na Zanzibaru, konkrétně na Prison Island, kde byl uměle vysazen a žije zde několik párů. 

KUDU VELKÝ a MALÝ

Kudu velký a malý jsou turovití sudokopytníci, mezi jejich příbuzné patří antilopa losí, nyaly, sitatungy, lesoni a antilopa bongo. Vyskytují se v suchých křovinatých oblastech s řídkými lesy, které jsou porostlé hlavně akáciemi. Otevřeným biotopům se kuduové vyhýbají, protože se zde stávají snadnou kořistí predátorů. Během dne nejsou moc aktivní, spíše se ukrývají v křoví a odpočívají.

Kudu velký patří mezi antilopy s nejdelšími rohy. Ty rostou jen samcům a jsou šroubovitě stočené. Kdyby se natáhly, měřily by až 120 cm. Rekordní změřená délka rohů je 187 cm.

Jejich hlavními predátory jsou lvi, levharti a psi hyenovití. Gepardi loví většinou jen samice nebo mláďata, protože nedokážou strhnout dospělého samce. V zajetí se mohou dožít až 23 let, ale v přírodě průměrně jen 7–8 let. Samice s mláďaty vytváří malá stáda o 6-20 jedincích. Samci kudua žijí většinou samotářsky, ale někdy se sdružují do mládeneckých stád o 4–8 zvířatech. Stádo obývá oblast o rozloze zhruba 6 km2.

PRASE SAVANOVÉ

Prase savanové patří mezi sudokopytníky. Má tři páry „bradavic“ v obličeji, které jsou tvořeny chrupavčitou a pojivovou tkání, u samců mohou mít až 15 cm. Na nich se nachází pižmová žláza, která je důležitá pro vzájemnou komunikaci. Výrůstky asi také slouží k tlumení nárazů při soubojích samců.

První pár klů vyčnívá ze stran z horní čelisti směrem vzhůru, tvoří půlměsíce a u samců dosahuje až 60 cm, u samic do 25 cm. Druhý pár směřuje vzhůru ze spodní čelisti, kly jsou menší a užší. Kly slouží k hrabání, obraně a útoku. Oči jsou umístěny vysoko na hlavě, což prasatům umožňuje sledovat predátory, i když mají hlavu skloněnou, např. při spásání trávy.

Ocas je poměrně dlouhý (až 50 cm), často ho nosí vzpřímeně jako anténu, hlavně při běhu. Například v Saadani na ně narazíte klidně hned ve vesnici vedle letiště :) 

SUP AFRICKÝ

Supi jsou velcí a silní ptáci s velmi dlouhými a širokými křídly uzpůsobenými k plachtění. Rozpětí křídel supů se pohybuje, v závislosti na druhu, od 2 do 3 metrů. Váha se pohybuje v rozmezí od 1,5 kg až do 9,4 kg u velkých druhů.

Bez mávání křídel vydrží plachtit i několik hodin, využívají totiž teplých stoupavých vzdušných proudů, díky kterým mohou vystoupat do výšky až 11 000 m. Mají speciální formu hemoglobinu (barvivo červených krvinek vázající kyslík), která jim umožňuje efektivněji získávat kyslík z řídkého vzduchu vysoko v troposféře. Ve vzduchu se mohou pohybovat rychlostí až 35 km/h a za potravou uletět až 150 km.

Supi mají velice kyselé žaludeční šťávy, takže stráví i kůži a kosti. Mohou bezpečně strávit i mršiny obsahující botulotoxiny, mršiny nakažené antraxem (bakteriální onemocnění hospodářských zvířat) nebo prasečím morem. Silným zobákem protrhnou tlustou kůži a díky dlouhému krku se dostanou hluboko do mršiny. Na jazyku mají dozadu obrácené trny, díky kterým snadněji oddělují maso od kostí.

PAVIÁN BABUIN

Paviáni patří mezi středně velké primáty. Tělo mají pokryté srstí žlutošedé barvy. Mají lysou kůži v obličeji, na uších a sedacích partiích je tmavé barvy. Samci jsou větší, robustněji stavění s delšími špičáky, dosahují váhy 26 kg. Navíc mají v oblasti hlavy a krku dlouhou srst. Samice jsou výrazně menší, váží okolo 11 kg. Po zemi se pohybují po čtyřech. Nejčastěji se s nimi lze setkat v blízkosti akácií.

Dožívají se v divočině okolo 25 let, v zajetí až 40 let. Jsou chytří, učenliví a přizpůsobiví. Mohou působit škody na pěstovaných plodinách, kradou věci turistům a umí otevřít i dveře auta. Například před vjezdem do NP Ngorongoro sedí vyloženě gangy, které se lidí fakt nebojí. Běžná tlupa má 20–180 členů a vládne v ní pevná hierarchie.

Nejvýše postavený je dominantní samec, pak následují podřízení samci, kteří tlupu brání a v případě potřeby nahradí vedoucího samce. Dále jsou samice s mláďaty, nejnižší postavení mají odrostlá mláďata. Samice v říji mají výsadní postavení a doprovázejí dospělé samce.

PLAMEŇÁK MALÝ A RŮŽOVÝ

Ve východní Africe se vyskytují dva druhy plameňáků. Plameňák růžový, který má největší plochu výskytu zasahující přes jih Evropy do jižní Asie. Je největším druhem plameňáka, dosahuje výšky 110–150 cm a váhy 2–4 kg. Plameňák malý je naopak nejmenším, ale zároveň nejpočetnějším druhem plameňáka. Jeho populace se odhaduje na 2,5 milionu jedinců.

Oba druhy se od sebe liší především velikostí, ale také zbarvením zobáku. Plameňák malý má zobák téměř celý černý, zatímco plameňák růžový má černou jen špičku zobáku. Oba mají dlouhý tenký krk a nohy, které jsou kryté silnou kůží, protože se pohybují často ve velmi slané nebo alkalické vodě.

Zbarvení peří se pohybuje od bílé přes růžovou až po červenou barvu, letky na křídlech jsou černé. Růžové zbarvení je způsobeno karotenoidovými pigmenty, které pták získává ze své potravy. Čím je potrava na tato barviva bohatší, tím je barva peří sytější.

I když se plameňáci sdružují do velkých hejn čítajících až 200 000 ptáků, neudržují mezi sebou téměř žádné vazby. Základní sociální jednotkou je pár samec-samice, mezi kterými je silný vztah. Do kolonií se sdružují hlavně proto, aby se vyhnuli predátorům.

Plameňáci se živí převážně drobnou potravou, jako jsou sinice a drobní korýši. Dále se živí měkkýši, červy, larvami hmyzu, vodními rostlinami a jejich semeny. Sinice roste pouze v silně alkalických jezerech, je modrozelená a její pigmenty (po úpravě v játrech) dávají plameňákům právě typickou růžovou barvu.

PŠTROS DVOUPRSTÝ

Pštros je největší žijící pták a zároveň nejrychlejší pozemní pták, může dosáhnout rychlosti až 70 km/h (když uniká před predátorem) nebo běžet rychlostí 50 km/h po dobu jedné hodiny, což z něj dělá nejrychlejší dvounohé zvíře na světě. Je nelétavý. Pštrosi jsou vysocí 1,8 až 2,7 m a váží 60–130 kg. Peří samců je převážně černé s bílými konci křídel a bílým ocasem.

Samice jsou zbarveny šedohnědě. Dlouhý krk dospělců je téměř holý jen s tenkou vrstvou prachového peří. Kůže na krku a stehnech je u samic růžová a u samců buď růžová, šedá nebo modrošedá.

Silné nohy jsou neopeřené, spodní část je pokryta šupinami. Na každé noze má pštros pouze dva prsty (většinou jsou u ptáků čtyři), zřejmě je to adaptace k běhu. Pštrosi se vyskytují v otevřené krajině a savanách, ale i v pouštních oblastech. Jsou odolní vůči změnám teploty během dne a noci až o 40 °C. Nejaktivnější jsou na začátku a na konci dne. Dospělce loví gepardi, lvi, levharti, psi hyenovití a hyeny. Pštrosi se dožívají 40–45 let

KROKODÝL NILSKÝ

Je největším africkým krokodýlem a druhým největším krokodýlem na světě (první je krokodýl mořský). Samci dorůstají velikosti 3,5–5,5 m, samice 2,4–4,0 m. Váží od 225 kg až do 730 kg. Největším přesně změřeným jedincem byl samec z blízkosti města Mwanza v Tanzanii, který měřil 6,5 m a vážil přibližně 1 100 kg.

Krokodýli se vyskytují v řekách, jezerech, mokřadech a přehradách, v některých oblastech mohou vstupovat i do moře. Oči, uši a nozdry mají na vrcholu hlavy, takže mohou vnímat vše okolo sebe a zároveň být skrytí pod hladinou. Mají velmi dobré maskovací zbarvení, které jim umožňuje splynout s okolím. Dále mají silný dlouhý ocas. Šupiny na těle jsou vyztuženy kostěnou destičkou. Čelisti krokodýlů mají pětkrát větší sílu skusu než hyena, ale svaly otevírající čelisti jsou hodně slabé (u menších jedinců je udrží i člověk).

Běžně se potápí jen na pár minut, ale když se cítí ohroženi, vydrží pod vodou i 30 minut. Při nízké teplotě a celkovém snížení aktivity to mohou být i dvě hodiny. Ve vodě se krokodýli pohybují pomocí ocasu rychlostí okolo 30–35 km/h. Na souši se nejčastěji pohybují klouzáním po břiše a chůzí na nohách. Při útěku nebo rychlém útoku na souši používají sérii skoků, tak mohou dosáhnout rychlosti až 17 km/h.

Teplotu těla regulují buď vyhříváním na slunci, nebo ochlazováním ve stínu, otevřenou tlamou se zbavují přebytečného tepla. Krokodýli se dožívají 60–70 let.

Přiložené obrázky a fotografie jsou tvořeny téměř kompletně z mého archivu, doplněno o obrázky získané z volně dostupných zdrojů. Texty jsou tvořeny syntézou z mnoha zdrojů spojené pomocí AI a následně “učesané” do finální podoby.